Na začátku Pacifické hřebenovky (Pacific Crest Trail, zkráceně PCT) měli všichni natrénováno, ukazovali svaly a perfektní vybavení. A ona? Měla jen střevní potíže, kvůli nimž trávila hodně času ve křoví. Češka Monika Benešová ale boj s nemocí na této cestě vyhrála, naučila se svému tělu naslouchat a po pěti měsících došla od hranic s Mexikem na hranice s Kanadou.

Prodělala jste dvakrát covid-19. Jak to?

První jsem chytila loni v Libanonu, v Bejrútu, ale tehdy jsem ani nevěděla, že jej mám. Zůstala jsem tam na vlastní triko pomáhat zraněným z trosek. Exploze zničila čtyři nemocnice ze šesti a v těch zničených byla před tímto incidentem oddělení zaměřená na covid, takže všude byla spousta covid pozitivních lidí. Samozřejmě, snažili jsme se pracovat s respirátorem, ale je tam 50 stupňů, takže to vždy úplně nešlo a respirátory jsme si občas sundali. Před odletem do Česka jsem byla na testech, které prokázaly, že mám protilátky v krvi. Druhý pozitivní test na covid-19 mi vyšel letos v české nemocnici, kde jsem pracovala v covidáriu (slangově covid oddělení − pozn. red.). Naštěstí oba průběhy byly pro mě téměř neznatelné.

Jak jste se dostala zrovna do Libanonu?

Jela jsem tam jako dobrovolník pomáhat dětem postiženým válkou a shodou okolností jsem se stala přímým svědkem výbuchu. Bohužel v době útoku jsem byla přímo v centru dění a na základě toho, co jsem viděla, jsem se rozhodla tam zůstat. Byla jsem blízko a zážitky z této cesty jsou drsné. Sama jsem se zranila, měla jsem střepy v rukou, ale nebylo to nic vážného. Pomoc se tam organizovala dost spontánně. Jednoduše jsme si nakoupili lopaty a kopali, vytahovali lidi a pomáhali, jak to šlo.

Říkala jste, že pracujete v nemocnici v covidáriu.

Ano. Pomáhám na covidových odděleních, protože mám zdravotnickou a také psychologickou průpravu. Řekla jsem si, že by bylo dobré v této době v nemocnicích pomoci. Ale je tam teď tolik práce (rozhovor proběhl v květnu − pozn. red.), že zdaleka nedělám jen psychologa, ale v podstatě všechno, co je právě potřeba.

Proč jste se rozhodla zrovna pro tuhle práci?

Zrovna nedávno jsem přemýšlela nad tím, proč mám pořád tendenci pomáhat a do něčeho se montovat. Došla jsem k tomu, že se pomáháním cítím naplněná, cítím se u toho jednoduše dobře. Jeden kamarád mi řekl, že mé srdce je jenom pro mě zkrátka moc velké, že se do něj vejdou stovky lidí. Cítit, že někomu pomáhám, mi dává pocit radosti a uspokojení. Musím říct, že se mnou na začátku měli v nemocnici svatou trpělivost, protože jsem se musela všechno naučit. Až nyní, po pár měsících, mohu říct, že jsem se skutečně naučila s covid pozitivními lidmi pracovat. Stejně se tam ovšem každý den učím něco nového. Těchto posledních pár měsíců, kdy svět nejvíce bojuje s pandemií, jsem se rozhodla tolik necestovat. Přišlo mi hloupé cestovat po světě, když se v Česku děje tolik věcí a moje pomoc je potřebná tady.

Monika Benešová (31)

cestovatelka

Pochází z Nového Města na Moravě.
V roce 2016 jí lékaři diagnostikovali těžké potravinové alergie. Ještě týž rok sama absolvovala Svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. V roce 2017 zdárně prošla Pacifickou hřebenovku z jihu na sever USA.

Absolvovala několik dobrovolnických misí, poslední v libanonském Bejrútu na pomoc dětem postiženým válkou.

Pomáhá jako psycholog na covidovém oddělení v Nemocnici Ivančice. Realizuje se i jako novinářka, vede zpravodajský server se zaměřením na pozitivní zprávy Nadhled.info.

Která z cest pro vás byla nejvýznamnější?

Každá cesta mi dala něco jiného. Například jsem prošla pěšky Španělsko, Camino de Santiago neboli Svatojakubskou pouť (nejdelší trasa měří 1000 kilometrů − pozn. red.). Tam jsem poprvé objevila kouzlo cestování o samotě. Byla to první cesta, kde jsem byla měsíc sama v zahraničí, a zjistila jsem, co to znamená, když žena cestuje o samotě. Pak samozřejmě velmi významná byla Pacifická hřebenovka, kde jsem bojovala se svou nemocí.

Se kterou nemocí?

Trpím střevní chorobou. Před cestou jsem si prošla těžkým obdobím, kdy jsem měla velké bolesti střev. Tahle nemoc je charakteristická také tím, že člověk velmi často vyhledává toaletu a nedá se úplně kontrolovat čas, kdy je potřeba na ni jít. Zpočátku jsem na Pacifickou hřebenovku nejela tak úplně za cestováním, ale spíše najít cestu zpátky sama k sobě a vyléčit se.

Tuhle trasu dokončí jen zhruba desetina z těch, kteří se na ni vydají. Proč jste se rozhodla do toho jít?

Dá se říct, že jsem na tom předtím byla velmi špatně, přestala jsem úplně vycházet ven. Žila jsem v té době v Praze, kde jsem studovala žurnalistiku. Uvědomila jsem si, že se celou dobu za něčím honím a že moje priority jsou materiální. Hodně jsem pracovala a řešila peníze. Můj životní styl byl ráno se najíst a v noci se najíst. Mezitím jen honičky. Stával se ze mě materiální člověk, ale já chtěla být už odmalička hlavně spokojená a vyrovnaná. Neposlouchala jsem své tělo a moje problémy se střevy se zhoršovaly. Ztratila jsem práci, protože jak chcete chodit do práce, když nevydržíte bez záchodu. Zároveň mě to stálo i vztah a já byla v 26 letech úplně na dně. Věděla jsem, že teď to buď prolomím, nebo úplně skončím. Rozhodla jsem se, že se přestanu litovat a že to aspoň zkusím. Nemyslela jsem na to, že Pacifickou hřebenovku dokončím, to v žádném případě. Ale vyhraji tím, že se aspoň postavím na start. Doktoři mě považovali za blázna, ovšem hodně mě podpořili rodiče. Na začátku cesty byli všichni neskutečně připravení, hotoví sportovci. Měli svaly a hodně natrénováno. A já si říkala, co mám já? Průjem.

První měsíc mě kompletně všichni předbíhali, protože jsem pořád trůnila někde v křoví. Jenže po čase jsem začala více poslouchat své tělo a odpadl stres z toho, že si někde v civilizaci nestihnu odskočit. Tělo mi to vrátilo a začalo poslouchat ono mě. Začalo šlapat jako hodinky. Po prvním měsíci, kdy jsem si prošla peklem, se můj stav velmi zlepšil. Měla jsem sice puchýře na nohou a bolavá záda, ale po pěti měsících jsem došla do cíle. Nemůžu říct, že by mě Pacifická hřebenovka úplně uzdravila, to v žádném případě. Ale cítím se zdravá. Sice si pořád musím dávat pozor, co jím, ale je to pro mě obrovská výhra, že můžu jít v klidu do autobusu a nemusím se bát, že se něco přihodí.

Cestujete raději sama, nebo s někým?

Na Pacifické hřebenovce jsem začala s kamarádem, který mě pak opustil, ale zase každá z těch variant má něco. Když cestujete sám, je sice všechno na vás, ale nemusíte na nikoho brát ohledy. Cestovat v páru vyžaduje velkou dávku trpělivosti. Řekla jsem si, že až jednou budu mít rodinu, občas si nějakou krátkou cestu dám i sama. Našla jsem zalíbení v tom být sama. Dřív jsem samotu při cestování ráda neměla, ale teď ji miluji.

Co patří mezi vaše obvyklé cestovatelské vybavení?

Na začátku jsem si do batohu rvala, co šlo, od šminek až například po společenské šaty. Na Pacifickou hřebenovku jsem si s sebou vzala dokonce krátké svatební šaty, byť lehké. Byla jsem těsně po rozchodu a řekla jsem si, že se najust vrátím vdaná. Dostala jsem dvě nabídky k sňatku, jedna byla od padesátiletého rangera a druhá od šestnáctiletého kovboje, takže ani jedna nevyšla. Nicméně mé přemýšlení o výbavě se hodně změnilo. Jeden cestovatel mi na trailu řekl, že každý si na zádech neseme batoh plný svého životního trápení. A já měla na zádech hodně nepotřebných věcí. Bylo to mnoho povrchních zbytečností, kterými jsem se zakrývala, nebyla jsem to já. Vzala jsem si s sebou například krém proti vráskám. Postupně jsem začala své vybavení redukovat a teď, když jedu na cesty, beru si na záda jen to nejnutnější, praktické věci jako stan nebo spacák, ešusy a hořák. Zjistila jsem, že po Pacifické hřebenovce se opravdu vyspím v keři a že toho k životu zas tak moc nepotřebuji. Většinou se snažím ani nestavět stan, protože miluji usínat s hvězdami nad hlavou.

Co na cestách vyhledáváte?

Mám ráda památky, miluji například katedrály. Ovšem vyhlášené památky moc často nevyhledávám, protože většinou bývají plné lidí. Vyhýbám se také velkým městům. Například když jsem byla v Americe, vůbec mě to netáhlo do měst jako New York a podobně. Mnohem častěji vyhledávám přírodu a velmi ráda navštívím menší vesničky, poznávám místní tradice a zvyky.

Ocitla jste se někdy při putování v ohrožení života?

Myslíte, co se týče chlapů? Poté, co jsem byla půl roku sama na cestě, bez mužské společnosti, tak utíkali spíš oni přede mnou. Ameriku jsem prošla celou pěšky a zpátky jsem ji prostopovala. Za celou cestu jsem neměla s lidmi jedinou negativní zkušenost. Ale šlo mi o život, co se týká zvířat. Na začátku hřebenovky, v kalifornské poušti, jsem se jednoho rána probudila s tarantulí na obličeji. Spala jsem bez stanu, a když jsem otevřela oči, viděla jsem, že na nich mám něco černého. Zvedla jsem se, rychle se oklepala a zahlédla jsem, jak do křoví odbíhá obrovský černý pavouk. Byla to skutečně tarantule. Dále jsem potkala několik chřestýšů a medvědů. Jednou večer jsem docházela na místo, kde jsem se rozhodla přespat, a tam jsem v šeru viděla pumu. Neútočila na mě, ale byla blízko a nebylo to vůbec příjemné. Měla jsem velký strach. Něco mezi námi proběhlo a myslím, že kdybych začala utíkat, už bych tady neseděla. Zůstala jsem stát, zvedla jsem ruce a dělala jsem se větší, než je ona. Po chvíli odešla. Zvířatům nesmíte dát najevo, že se bojíte. Nedávno mi ale jedna paní říkala, že jsem ji vůbec nezastrašila, ale tak jsem jí smrděla, že raději odešla.

Dovolená v Česku

Stáhněte si přílohu v PDF

Cestujete ráda i po Česku?

Když jsem zvládla Ameriku, řekla jsem si: To jsem ale ostuda, letím do Ameriky a nemám procestované Česko. Nyní cestuji po Česku a hodně si to užívám. Nedávno jsem se přestěhovala na jižní Moravu do Velkých Bílovic. Jižní Morava mi vždy zvláštně voněla, řekla bych, že mi voní po jižní Francii, kterou miluji. Na jihu Moravy cítím levanduli, víno, otevřenost a přátelskost. Takže jsem se přestěhovala přímo ke zdroji, k vinným sklípkům. A musím říct, že mě nadchla Pálava. Poblíž místa, kde bydlím, je Vrbice, která vypadá jako Hobitín, okolní krajině se říká moravské Toskánsko. Celkově miluji vůni a atmosféru tohoto kraje.

Které místo byste doporučila jako top destinaci pro cestování v Česku?

Teď momentálně je to pro mě celá jižní Morava. Ale miluji i hory, takže rozhodně Jeseníky. Byla jsem v nich v poslední době několikrát a je to tam skvělé. Když jdu do přírody, nemám kolem sebe ráda mnoho lidí. V přírodě potřebuji trochu samoty. Hrozně ráda se třeba ztrácím ve vinohradech. Sednu si v něm a jsem tam třeba půl dne. Jen tak sedím a poslouchám přírodu. Dát si skleničku dobrého bílého vína ve vinohradu a pozorovat západ slunce, to je cestování podle mého gusta. Miluji také cimbálovky, takže strávit večer u cimbálu je z mého pohledu nezapomenutelný zážitek.

Článek byl publikován v magazínu Dovolená v Česku.