Americká společnost Zero Mass Water nedávno přišla se zajímavou myšlenkou. Nedaleko Dubaje plánuje postavit továrnu, která bude vyrábět vodu ze vzdušné vlhkosti. Je takové řešení skutečně moudré a jaké může mít pro budoucnost vody důsledky?

Společnost Zero Mass Water vznikla roku 2014, kdy začala vyrábět speciální hydropanely. Ty v mnohém připomínají klasické solární panely, na rozdíl od nich ale z okolního vzduchu vstřebávají vodní páru, kterou s pomocí sluneční energie posléze extrahují. Fungovat mohou prakticky všude, nejlépe se jim ale daří v horkém a zároveň vlhkém prostředí. Právě proto se firma rozhodla novou továrnu, která by měla získávat vodu ze vzduchu, postavit zrovna 20 kilometru od Dubaje, což je z tohoto pohledu lokace s ideálními podmínkami.

Žádná zvláštní infrastruktura

Podobné hydropanely se na Blízkém východě používaly už dříve, zpravidla ale jen v zařízeních pro turisty nebo v domácnostech. Nyní by na podobném principu měla fungovat celá továrna.

Panely přitom ke svému fungování nepotřebují žádný energetický vstup, potrubí ani zvláštní infrastrukturu. Pomocí speciálních materiálů a solární energie absorbují vodní páru ze vzduchu − vážou na sebe molekuly vody, která se sbírá díky kondenzaci vodní páry a ukládá do rezervoáru pod panelem. Takto sesbíraná voda je stoprocentně čistá, a tedy pitná. V lednu 2020 měla společnost nainstalovaná celkem čtyři zdrojová pole složená z jednotlivých panelů − dvě v Dubaji, jedno v Austrálii a jedno v Arizoně.

Protože je použitá technologie dražší než u jiných zařízení zabývajících se výrobou pitné vody, odráží se to i na ceně pro koncového zákazníka. Za litr takové vody zákazník zaplatí v přepočtu asi 63 korun. Tím se dostává na úroveň luxusních balených vod Evian nebo Fiji. Zero Mass Water plánuje, že v počátcích bude továrna produkovat kolem dvou milionů litrů vody ročně, což je zhruba množství, jaké se vejde do klasického olympijského bazénu.

Volně nebo na střechu

Zmiňované moduly už Zero Mass Water prodává globálně − jeden set, který sestává ze dvou kusů, přijde bez dopravy asi na pět tisíc amerických dolarů (necelých 112 tisíc korun). Zájemci mohou panely buď přímo zakoupit, nebo si je pronajmout − nechají si je nainstalovat na určitém místě.

Kromě volně stojících hydropanelů přitom firma nabízí i panely, které je možné instalovat na střechy domů. Tento model představila na veletrhu CES 2020. Je menší než základní model, také lehčí a nabízí snadnější instalaci i příznivější cenu (zhruba poloviční). "Pokud máte na střeše orientované na jih solární panely, můžete na střechu orientovanou na východ umístit naše hydropanely," uvedl ředitel Zero Mass Water Cody Friesen.

Při představě, že by kromě solárních panelů měly být na střeše ještě hydropanely, se ovšem nabízí otázka, zda to nebude pro dům příliš velká zátěž. To Friesen vyvrací s tím, že panel pro zachytávání vody obsahuje nádrž, do které lze uložit 30 litrů vody, a řadu dalších prvků zajišťujících jeho funkci.

Jeden panel přitom dokáže během slunečných dní vyrobit za měsíc zhruba 142 litrů pitné vody, tedy necelých pět litrů denně. To pochopitelně nestačí na koupání či zalévání zahrady, ale uvedené množství zcela odpovídá běžné spotřebě dvou lidí. Sám Friesen používá na svém domě dva panely, jejichž produkce stačí k pokrytí potřeb čtyřčlenné rodiny.

Panely ke svému fungování nepotřebují žádný energetický vstup, potrubí ani zvláštní infrastrukturu.

Použití je zatím drahé

Zástupci Zero Mass Water tvrdí, že vodu získanou pomocí jejich hydropanelů lze použít i na zemědělskou produkci, čímž se ušetří celkové náklady na dopravu při dovozu vody a sníží se i uhlíková stopa, která tím nutně vzniká. "Použití takové technologie je ale možné jen omezeně v izolovaných oblastech bez vody, kde není při ruce povrchová či podzemní voda. Pro běžné masové používání pro lidi či hospodářská zvířata to bude příliš drahé," oponuje Miroslav Patrik, předseda Dětí Země.

V tom má zatím pravdu. I když se na první pohled jedná o jedinečný nápad, který slibuje šetřit vodu a získávat ji z obnovitelných zdrojů, ozývají se i hlasy, které budoucnost takové metody příliš růžově nevidí. "Výroba vody ze vzdušné vlhkosti s sebou nese značné nároky na přírodu a životní prostředí. Voda touto kondenzací nevzniká, ale ztrácí se ze vzduchu, v němž by jinak mohla posloužit zvířatům a rostlinám," říká Jan Skalík, vedoucí programu Krajina Hnutí Duha.

Objevují se také názory, že výroba vody pro lokální spotřebu je rozhodně dobrý nápad, což se ovšem nedá říct o výrobě pro spotřebu globální. A právě to je záměr, s nímž Zero Mass Water počítá.

Řešením je zadržování

K avizovanému snížení uhlíkové stopy navíc toto řešení přispěje pouze v případě, že podobnou metodou vyrábí vodu například vesnice v poušti. Při převozu těžké a nákladné technologie do měst a dalších míst na celém světě náklady i uhlíková stopa okamžitě vzrostou a možná vyváží to, co se jinde ušetřilo.

"Samotné zařízení je také nutné s velkými energetickými a surovinovými vstupy vyrobit a udržovat. Jeho přínos je tedy třeba porovnávat se situací, kdy pitnou vodu získáváme z přírody přímo, což s sebou nese řádově nižší ekologické nároky. I v pouštních oblastech je nezbytné snižovat ekologickou stopu, nikoliv budovat dlouhodobě neudržitelné mrakodrapy a trvale zavlažované zahrady," vysvětluje Jan Skalík.

Podle něj by v Česku zavádění takovýchto technologií představovalo čisté plýtvání. "Základní rozdíl od Arizony je, že Česko není aridní oblast, není zde přebytek výparu nad srážkami. Nemáme až tak velký problém s množstvím dešťů, ale s tím, že voda z krajiny příliš rychle odtéká. Proto je u nás logicky řešením její zadržování," vysvětluje Jiří Koželouh, vedoucí programu Energetika, klima a odpady z Hnutí Duha.

Před ztrácením vody Česko podle Skalíka zachrání především snižování emisí v domácnostech a v průmyslu. Mimoto podle něj česká krajina potřebuje investici stovek miliard korun do obnovy remízků, alejí, meandrujících koryt řek a do rušení meliorací, které neúčelně vodu z krajiny odvádějí. "Takovéto investice přinesou rychlá pracovní místa a především zmenší dopady změny klimatu tam, kde se jim už nedokážeme vyhnout," dodává.

Článek byl publikován v komerční příloze HN Budoucnost vody.